Kurt Gebauer (*1941), dnes emeritní profesor, stále aktivně působí na Vysoké škole umělecko-průmyslové. V jeho pestré tvorbě, kdy pojem sochařství je opakovaně vystavován zkoušce a často stojí na hraně, našla své místo i kinetická socha Hlavovzhůra. Cena je udělována Klinikou adiktologie VFN a 1. LF UK společně se Společností pro návykové nemoci ČLS JEP od roku 2006 za významný přínos v oboru adiktologie. V názvech Gebauerových děl se slovo hlava objevuje pravidelně. Stejně jako u Hlavovzhůra jde podle autora: „Vždy o úvahy nad lidskou palicí všeho druhu…“
Jak jste se dostal k vytvoření ceny pro Cenu adiktologie?
Z Centra adiktologie (dnes Kliniky adiktologie) mě v roce 2006 oslovila Bára Janíková, jestli bych jim nevytvořil sochu jako cenu. Nikoho jsem tam předtím neznal. Možná mě našli na základě jiné ceny (cena TýTý), kde se na mě obrátili, že potřebují rychle nějakou cenu, která má vtip a šmrnc, ale ne věc upatlanou a patetickou. Ta cena se uděluje už téměř dvacet let, a vím, že si jí ti, co ji dostali, dost považují. V té ceně je ten fór, že byť jde o zrcátko na holení, při pohledu do něj zblízka držitel vidí všechny své vady. Je v tom obsažen paradox, hra s tradicí o tom, jak taková věc má vypadat, ale i ironie. Zároveň je to lesklé a přiměřeně těžké, tedy jako cena, která má být lesklá. Já tyhle věci běžně nedělám, jen co mi přijde dobré a zajímavé. Nejsem profesionální výrobce cen.
Jak chápete Hlavovzhůra?
V podstatě Hlavovzhůr vychází z běžného vlasteneckého rčení hlavu vzhůru – nedejme se. Zde je význam poněkud patetický. Figurka na podstavci se dá otočit její hlavou vzhůru velmi rychle pouhým drcnutím. Stejně tak ale i hlavou dolů. Člověk je tak ve stavu, kdy reje čumákem v zemi – to je pochopitelná symbolika.
Socha se točí kolem vlastní osy?
Může být jakkoliv, naležato, zkrátka jak si to kdo postaví.
Je zajímavé, že na oficiálních fotografiích i při předávání je cena hlavou dolů.
Asi mají tu „verzi“, že jsou od toho, aby závislost spravili, narovnali. Do toho já jim nemluvím, v jaké poloze mají cenu předávat (smích).
Hledal jste jiné možnosti jak propojit podstavec s figurou? Proč zrovna v břišní části?
Těžiště má figura v břiše, protože člověk má dlouhé nohy a těžkou hlavu (smích). Spíše jde o těžiště v těle – emotivní a faktické. Zde je to technická věc. Aby se postava točila, musí být v nějakém těžišti. Kdyby se měla otáčet jinde, tak se to dalo vyřešit závažím v lehčí části. Naštěstí to tak funguje, že břicho je dost důležité, nejen chemicko-technologicky – že si do něj člověk cpe dobré věci nebo srágory, ale i z hlediska psychiky pro emoční rovnováhu. Je dobré mít těžiště ne v hlavě, ne v hrudi, ale v břiše. Když používáte jen hlavu, je vše hodně logické, rozumové až vykoumané, když jen hruď, tak je to zase příliš přehnaně emotivní a nemá to logiku. Když má člověk těžiště v břišní části, fixuje všechny tyto části a používá je tak svobodně. Snažil jsem se, aby to byla spíše hračka, aby těžká, až možná depresivní dřina s odvykáním byla vyvážena hravostí, aby to nebylo patetické. Patos tam je spíše lehce ironický – jako i v názvu: hlavou vzhůru – nedej se. Zároveň nemám rád sochařinu á la hračka, takže cena je vyrobena ze silného ocelového plechu vyřezaného laserem.
V obrysu postavy nejsou vyjádřeny ruce.
Ty ruce tam zkrátka nejsou – ale zároveň tam samozřejmě jsou, jsou tam vmáčknuté. Důležité je, že jde o polohu postavy – hlavně o hlavu a nohy. Ruce by byly příliš výrazné a byly by navíc. Na druhou stranu jejich absence vyjadřuje těžkou bezmoc závislých lidí, že nemohou skoro nic dělat, a je zázrak, že se vůbec něco děje. Tu psychologii toho jsem tam více méně intuitivně dostal, nechtěl jsem, aby to bylo ukecané.
Jaké jste používal materiály, technologické postupy při výrobě Hlavovzhůra?
Stojan je z masivu nerezu. Držadlo – dvě tyčky jsou také nerezové a zhruba stejně silné jako podstavec. Figurka je z válcované oceli zpracované za tepla, což ve výsledku materiál barví do tmava. Vše jsme prokoumali, aby ten stojánek měl určitou stříbrnou eleganci, ne ale přitom tu svítivou – jen lehce. Soška je řezaná nahrubo laserem, ne leštěná. Museli jsme tak dávat pozor, aby se neťukla a nepoškrábala, protože s tím se pak už nedá nic udělat. Kdyby byla leštěná a broušená, můžete ji znovu zbrousit, tady je to ale nechané přirozeně v barvě, v jaké materiál vyleze. Všechno muselo být velmi čistě udělané, pečlivě sešroubované. Ono to vypadá jednoduše, ale dojít k té jednoduchosti je tedy dost těžké, je to záležitost proporce materiálů. Vše jsem řešil technicky se svým nejstarším synem Žandou – výborným technologem, který rozumí materiálům. S ním jsem počítal jednotlivé síly, jeho rukama prošla soška až do dílny. On ji v podstatě dokompletoval a měl na starost, protože já bych se z toho zcvoknul. Určité věci člověk musí dělat s někým, kdo to umí, kdo na to má, kdo vám to dotáhne, jak má, jinak to nefunguje.
Když jste stál před úkolem vytvořit sochu – cenu pro adiktologii, studoval jste více k problematice, hledal jste souvislosti, které jste chtěl, aby se objevily v samotném díle. Zajímal by mě váš myšlenkový proces při jejím tvoření.
U ceny nebylo příliš co studovat. Myslím, že v podstatě skoro každý v této společnosti, pokud není zabedněný a sleduje aspoň televizi, se o problematice může hodně dozvědět tak, aby pochopil, o co jde. Snažím se věci nepotit nějakým složitým způsobem, ale snažím se vyjít z rychlého vnuknutí, co mě přitom napadne. Hlavní práce je potom to dopilovat, dočistit a technicky dorazit tak, aby to fungovalo. To je sochařina, je to o velmi signální vizuální myšlence. Řemeslo není v rukách, ale v myšlení. A tady u toho speciálně. Věci se dají dělat logickým postupem – tady přidám, tady uberu, ale tenhle druh postupu může působit studeně, vykalkulovaně, může být zavádějící. Je důležité věřit šťastnému okamžiku, že člověk něco vidí, uzří v hlavě a zapamatuje si, uchopí a něco s tím dělá, a ne že to potí logikou. V tom je výhoda lidské hlavy, že se tam objevují věci, které se nedají logicky vypotit. Řemeslo je v tom vědět, kde je moment, kdy to zastavit. V tom je hlavní řemeslo sochařiny, ale i mnoha jiných oborů.
Vycházel jste ze svých starších prací? Měl jste k Hlavovzhůrovi předlohu?
Určitě by se tam našly podobnosti s jinými mými díly. To je logické, když člověk s něčím pracuje, tak se to nějakým způsobem proměňuje, ale že bych na něco navazoval, takto jsem nepostupoval. Mě baví chytat se odlišných materiálů, typů, způsobů přemýšlení. Nemyslet schématicky. Rád si hraji a zapojuji jiné druhy tvoření, jinou tužku.
Často i přímo v názvech vašich děl se objevuje ironizace, vtip, hra nebo slovní hříčka.
Nesnáším příliš názvy „bez názvu“. Studenti to rádi používají. To má cenu jednou, když se to ale opakuje, tak je to klišé akademismu, ať si člověk vybere, co vidí. Název je důležitý, aby dal divákovi jinou polohu vnímání, aby diváka trochu nakopl, naznačil, jak číst dílo.
Vaše zkušenost se závislostmi a závislými?
Stejně jako v jiné oblasti civilního života, tak i v oblasti umělecké je mnoho závisláků. Zde je to pochopitelné, neboť je to těžké řemeslo. Měl jsem spoustu takových kamarádů, kterých mi bylo vždycky líto. Někteří v tom lítali, někdo se z toho velmi obtížně dostával, ale dostal, což je neuvěřitelné na to, v jakém byli stavu. Já si ten obor, kde někdo dokáže lidi dostat trochu do života, velmi považuji. Já takovou závislost v genech nemám. Spíše je to klika. Co se týče drogové závislosti – to si dělám srandu, že jsem zfetovaný pořád, jen vykouknu z okna a vidím svět. Tvrdím, že kvůli tomu ani necestuji, jenom kde musím – práce, sympozia, protože by mě to tak emotivně nabilo, že bych měl dalších tisíc let co dělat, což zkrátka nepřichází do úvahy. Má žena to vycestuje za mě. Mně stačí vyjít na ulici a jsem z toho v rauši. A kdybych měl ještě k tomu něco brát, tak nevím, co to se mnou udělá. Jsem úplný opak pacienta. Zkrátka beru to, že buď ti lidé mají smůlu, nebo si za to mohou sami – nemají to sami zkoušet. Když už jsem měl závislost, spíš to byla tužka.
Autor rozhovoru Mgr. Tomáš Řepa - historik umění
9. srpen 2012, Slapy